... bezu, lidové zvyky a pověry
V
dřívějších dobách nebylo vesničky, ba ani chaloupky, u níž
by nerostl bez černý. Naši předci ho měli ve veliké úctě,
vážnosti a připisovali mu velkou léčivou sílu. To vše je
obsaženo ve starém českém přísloví „Před heřmánkem
smekni, pod bezem klekni“. Na Šumavě místy říkali "Před
černým bezem má mužský smeknout a žena kleknout!", neboť
má léčivou sílu jeho kořen, listí, květy i plody. Keř je
označován v Čechách jako bez a na Moravě chebz, chebzí či
pukač. Při dvouslovném pojmenování se mohou využívat
přívlastky černý, bílý, planý, smradlavý, divoký či psí.
Pro označení plodů se používají jména bezinky, chebzinky,
kozičky, smradinky, kozinky či hural. Smažené květenství je
označováno názvem kosmatice.
Naši
předci bezu dokonce přisuzovali zvláštní až čarovnou moc, a to
hlavně díky jeho zjevu. Povídali o něm: „Veškerý jeho zjev má
do sebe cosi příšerného. Roste na zastrčených, pustých místech
leckde v koutě nebo na smetišti. Jeho temné tvary tvoří hubený
peň s úzkým listím, na němž se hemží plno černých mšic a
nad tím vším ční mohutné bílé květy, jejichž omamující
zápach působí až hlavy bolení.“
Proto
dle lidové víry pod ním přebývají bůžkové (zlí) a běda kdo
by ho vykopal! Toho, kdo by se o to jen pokusil by stihla choroba
nebo dokonce smrt. Pokud tento keř opravdu museli odstranit, tak
nejprve před ním poklekli a pomodlili se. Staří Litvané a
Prusové dokonce věřili, že pod bezem bydlí zemský bůh
Puškaitis, jemuž tam hospodáři donášeli oběti (chléb, vejce,
pivo atd.) prosíce, aby poslal svoje služebné Markopoly (zemské
bůžky) a Parstuky (trpaslíky a šotky o výšce prstu), aby jim do
stodol nanosili obilí. Také se domácí báli znečistit zemi pod
bezovým keřem, aby jim neviditelný host pod ním sedící
nezmrzačil oči. Kdo by keř spálil přišel by o stavení.
Naši
prapředci sázeli k svým obydlím bezové stromy také proto, aby
jejich duch ochraňoval veškeré jich hospodářství, aby byl
jejich strážným duchem. Místy se věřilo, že vůně bezu
odpuzuje hlodavce, proto jej sadili vedle stájí. V Anglii černý
bez často vysazovali poblíž chalup, aby je chránil před bleskem
a před čarodějnicemi. Věřili totiž, že do keře bezu nikdy
neuhodí blesk. Nad vrata stodol a chlévů přibíjeli bezové
větve, často do kříže, aby je chránily před zlými silami a
pasáci proháněli stáda bezovými biči na ochranu před smrtí.
Slovinci zase bez sázeli ke chlévům, aby morová žena nemohla
uškodit jejich dobytku. Domnívali se, že se zlí duchové bezu
bojí. Věřili také, že pokud máte dost odvahy na to, abyste se o
Svatojánské noci postavili pod černý bez, mohli byste spatřit
krále víl i s doprovodem.
Ještě
na začátku tohoto století chodili nemocní postižení zimnicí k
bezovému keři, třásli jím a říkali: „Beze, beze, beze, zima
na mne leze, a až ze mne sleze, na tebe pak vleze“. Zimnici také
zaháněli tím, že si brzy ráno stoupli pod bez a střásali na
sebe rosu do tváře. Prababičky o bezu povídaly: „celý bez je
úplnou domácí lékárnou všech venkovanů, neboť je na něm
všechno zdravé a léčivé“. Také měli jedno krásné
pořekadlo: „Před Bohem smekni, před bezem klekni.“ Kromě
květu a bezinek se k léčení užívala i dřeň čili duše, kůra,
dříví i kořen.
Zdroj: ceskezvyky.cz
🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼
